Setkání veteránů aneb na Mustangovi za Rosničkou

9.5.2008

Páteční ráno 9. května. Stejně jako před 63 lety Rudá armáda, tak i já mířím se svým žlutým Mustangem na západ ku Praze. Jen ten důvod je jiný. Nechal jsme se totiž vyhecovat od Jirky Hrdličky k účasti na 4. Jarním Fichtlení v Poděbradech. Aby to byl správný adrenalinový zážitek, tak jedu po vlastní ose.

Již několik týdnů před tímto dnem jsem řešil otázku, jestli se zúčastním nebo ne. Jestli pojedu na motorce nebo ji raději převezu autem. Nakonec však zvítězila touha po nevšedním zážitku. Svoji Jawu 23 jsem nijak zvlášť nepřipravoval. Má moji důvěru a taky jsem měl jen obavy, abych jí moc nerozvrtal. Spíš jsem řešil krizové scénáře - jaké bude asi počasí, co se mi může rozbít, jaké náhradní díly si vzít sebou, kolik a jaké nářadí apod. U kamaráda jsem si domluvil záchranné vozidlo pro případný odvoz mrtvého stroje. Nejriskantnější úsek cesty jsem stanovil mezi obcemi H.Brod a Golčův Jeníkov. Tady se totiž budu pohybovat daleko od železnice, takže se nebudu moc rychle vrátit do Jihlavy pro záchranné vozidlo.

Je tedy pátek. Mám dovolenou, takže na cestu mám celý den a noc. Za tuto dobu bych měl na základnu dorazit teoreticky i pěšky. Ještě ráno utíkám rychle koupit lepení na duše - co kdyby ... Mám tedy sbaleno. Kromě náhradních dílů, nářadí, si ještě vezu i spacák, který jsem si zapomněl dříve odvést na základnu. Samozřejmostí je foto-technika. Je asi 9.30 a nervózně nasedám s batohem na Mustanga a opouštím Jihlavu. Po asi 3 km jízdy je mi jasné, že s batohem na zádech to nebude žádná sláva. Bolí mně celé tělo. Po dalších pár kilometrech vážně přemýšlím, že ten batoh asi někam zahodím. Nakonec jsem se ovládl a i tělo už si zvyklo. Doslova jsem zdřevěněl. Ten batoh mě táhne dozadu a tak se musím předklonit, abych svému tělu ulevil.

Blíží se první zkouška – kopec za obcí Štoky. Mustang jede jako zamlada, asi mi chce ukázat, že to zvládne. Tak a jsem na kopci ! Za obcí Květnov míjím nádhernou louku plnou pampelišek. Super fotozastávka, ale nezastavuji. Mám pocit, že je na fotky ještě moc brzo. Po chvíli projíždím Havlíčkovým Brodem a čeká mě asi 40 km, odkud není návratu. Pevně věřím, že to ale zvládnu. Provoz začíná houstnout. Nejhorší jsou kamiony. Jezdí těsně okolo mě a pěkně se mnou mávají. Snažím se držet na krajnici za čarou, ale všude to nejde. Silnice je špatná. Je zde hodně míst, kde musím jet skoro uprostřed jízdního pruhu, protože vyjeté koleje u krajnice jsou tak hluboké, že škrtám stupačkou o zvednutou krajnici. Tam kde je provedena oprava frézováním, to pro změnu zase klouže, takže se mám co držet. Kličkuji po silnici, jako bych se vracel z hospody. V kopci za obcí Kámen se mi v zrcátku objevil tahač Scania. Cítím v zádech jeho teplý vzduch od motoru. Snažím se udržet co nejvíce u krajnice, ale moc to nejde. Ale kamion je stále za mnou. Začínám být nervózní. Světe div se. On jede celý kopec za mnou ( jedu asi tak 20 -30 km/h), aby mě pak na kopci velkým obloukem bezpečně předjel. Ještě mi zabliká na pozdrav směrovými světly a zmizí rychle v dáli. Já mu alespoň zamávám rukou. To byl tedy slušný řidič.

Před obcí Habry dělám na louce s pampeliškami první zastávku. Chvíle oddechu, nezbytné focení a honem dál. Zatím je počasí super a vítr moc nefouká. Mustang šlape na 100%. Minul jsem Golčův Jeníkov. Nyní jsem už klidnější. Čekají mě už jen rovinaté úseky a hlavně, jedu podél tratě. Před obcí Horky odbočuji ke kolejím směr Hostovice. Tady jsem si vytipoval fotozastávku. S velkou úlevou si sundávám batoh a hledám pěkný záběr na trati. Z vlaku i ze silnice tento úsek vypadal pěkně, ale bohužel ... Nic moc. Projíždějícím motorovým vozem řady 810 jsem pohrdnul a tak se vracím ke stroji. Sleduji policejní hlídku, která přijíždí od Hostovic. Zastavují totiž u mého stroje a jeden příslušník vystupuje. Vidím, že se dívá na mne, jak jdu po trati a pak na můj stroj. Po chvilce nastupuje a odjíždějí. To jsem si oddechl. Čekal jsem problémy. Protože nic nejede, chystám se pomalu k odjezdu. Najednou slyším houkání. Odhaduji to na nějaký velký motorák. Jsem hladový po fotce a tak jdu k přejezdu. Vlak vyjel ze zarostlého oblouku a já jsem byl tak překvapen, že jsem ho málem nestihl vyfotit. Po trati do Havlíčkova Brodu jelo Pendolino. To jsem teda nečekal.

S radostí nad nečekaným úlovkem odjíždím zpět na silnici č. 38 směr Kolín. V obci Drobovice odbočuji na Filipov, abych si mohl udělat další fotky. Tentokrát s pozadím Čáslavi. U Kutné Hory, zrovna uprostřed kolony, se můj stroj náhle odmlčel. Naštěstí jsem rychle zareagoval a přepnul jsem si na rezervu. Jedu dál a rychle počítám, jestli dojedu do Kolína, případně odkud budu tlačit. Po chvilce jsem v Kolíně. Tady jsme naplnil útroby svého stroje a jedu dál do města. Je něco po 12 hodině. Odstavuji Mustanga na parkovišti, abychom si mohli oba konečně odpočinout. Mám za sebou něco přes 90 km. Po vyřízení určitých povinností v jedné firmě jsem jel dál. Jenomže ...

Něco divného se začalo dít s motorem. Na rychlost 1 a 2 motor celkem šlape, ale na 3 rychlost netáhne. V tom hustém provozu je to celkem problém, tak ať už jsem za městem. Tam nebudu tak překážet. Za městem se motor zase chytnul a tak jedu zase dál. Před Plaňany se problémy objevují zas. Je to jako zlý sen. Kousek od cíle a že bych nedojel ? Na konci Plaňan zastavuji. Už se nedá jet dál. Motor je uvařený, protože jedu jen na 2 stupeň a 3 stupeň moc nejede. Ladím a ladím ...

Na nic jsem nepřišel. Těch několik posledních kilometrů musím dojet. Proto se do cíle plížím zadem a musel jsem si tak odpustit defilé přes město. U topírny mě vítá Nick. Je kolem 14 hodiny. Jsem v cíli. Po pauze se pouštím do ladění motoru. Není to stále ono, ale alespoň to trochu jede. Uvidím zítra. Chvíli ještě děláme na rosničce a pak jdeme tento úspěšný den zakončit do restaurace U Karla.

10.5.2008

Je tady slunečné sobotní, i když poněkud chladné ráno. Proběhla rychlá kontrola stroje a kolem 8 hodiny odjíždím do Poděbrad. Nick se Zdeňkem za mnou přijedou vlakem. Cesta proběhla hladce. Zastavuji v místě srazu u restaurace Na Jízdárně. Zatím jsem tady sám. Po chvíli přijíždí personál a asi nějaký zvědavec. Neodolám a fotím si svoji JAWU 23 vedle SUZUKI 600. Přijíždí další stroje a tak se areál pomalu zaplňuje. Podle charakteristického řevu lze poznat většinu přijíždějících účastníků, jen menší část přijela naložená za autem.

V areálu jsou k vidění snad všechny modely malých motocyklů JAWY 05,20,21,23, ale i starší JAWA 550 a Stadiony. Přijeli i obyčejné Babety včetně jejich vytuněných kolegyň. Po krátkém seznámení s programem a registrací účastníků se chystáme na spanilou jízdu do Poděbrad, se zastávkou na náměstí. Vzhledem k opravám místního mostu, pojedeme po objížďce. Po ujištění, že všechny stroje jsou provozní a tudíž určitě na náměstí dojedou, opouštíme asi v 11.30 areál.

Za několik minut slavnostně parkujeme na náměstí ve společnosti modernějších strojů - (objem 600 ccm a více). Stroje jsme řádně srovnali na náměstí, kde taky hned začaly budit zaslouženou pozornost. Po pauze absolvujeme kolem 12 hodiny další kolečko po městě. Než jsme se seřadili a vyjeli, podařilo se nám náměstí řádně zakouřit. Řev motorů, kouř a vůně spáleného oleje, prostě nádhera. Lidi se po spatření naší asi 20 členné skupiny usmívají, fotí a občas zamávají. Někteří si naopak zacpávají nos a hrozí. Potkáváme policejní hlídku, ale ta nás nechává projet. Kdyby nás zastavili, to by si určitě vydělali. Hodně strojů bylo bez dokladů. Opět projíždíme přes náměstí.

Nyní se přes řeku dostáváme po lávce pro pěší. To znamená, že tlačíme své miláčky po mostě mezi chodci a cyklisty. Hned za mostem však nasedáme a hurá do cíle. Během jízdy jsem zjistil, že můj Mustang nepatří k nejrychlejším. Předjížděly mě Pionýry, na kterém jeli ve dvou (!), o vytuněných Babetách ani nemluvě. Nejrychlejší skupina byly však Stadiony. Ty kolem nás doslova kroužily. Byly taky upravené.

Je 13 hodin. Začíná seznamování s orientačním závodem. Těsně před startem obdržíme údaje. Jdu na start a studuji itinerář. Katastrofa. Vůbec netuším co to je. A jak se podle toho mám orientovat. Je to totiž slepá mapa, tj. pouze vzdálenosti a kam odbočit. Jinak žádný název. Do toho návodu jsou zapracovány i úkoly, které máme plnit. Např.: 100m rovně, odbočit vlevo – úkol co znamená nápis na krajním domě, 300m zatáčka do leva, 1,5 km rovně a na křižovatce doprava. Sleduji počitadlo km a snažím se strefit do správné ulice. To se mi daří, ale ten dům nemůžu najít. Místní samozřejmě hned vědí kudy se pojede, já byl však mimo. Na rozdíl od nich jsem se však do první odbočky trefil. Ostatní bloudili a navzájem se potkávali a slučovali do skupin. Na takovou bloudící skupinu jsem narazil i já a tak jsem se připojil. Já našel ulici, oni zase ten dům. Tak jsme společně a zároveň každý zvlášť absolvovali tento závod.

V polovině závodu jsem i já začínal pomalu tušit, kudy jedeme: restaurace U Jízdárny – Kluk – Sokoleč – Vrbová Lhota – Přední Lhota – Polabec – restaurace Na Jízdárně. Asi největším zpestřením byl příjezd k dálničnímu Mc. Donaldu. Na motorkách jsme přijeli až k němu. Bylo nám sice divné, že jsme přes úzké prkýnko překonávali hluboký příkop, jehož příkré stěny byly na hranici možností našich strojů. Přejet se podařilo všem, i když někteří uvízli na obrubníku v horní části terénního valu. Kontrola byla v šoku. Jednak jsme měli přijet z úplně jiné strany a zanechat stroje před příkopem. No co k tomu dodat. Drželi jsme se itineráře. Za obcí 500 m rovně a po cestě doleva, podle vůně 1,5 km po polní cestě k občerstvení. Ten byl na tuto kontrolu špatně natrasován (bylo to 200m a doprava). Jinak bychom skončili na opačné straně v poli nebo na dálnici. Všichni jsme ale pochopili kam máme jet. Ty vlajky se nadaly přehlédnout. Následovaly ještě další úkoly. Opsat nápis na pomníku v obci (byly tam dva a samozřejmě jsme zvolili ten špatný), zjistit otevírací dobu na prodejně atd. Pak už byl cíl. Kromě těchto úkolů jsme počítali dvojité sloupy na železniční trati podél silnice, obstarávali si razítko v restauraci, skládali karburátor, hledali cedulky na stromech, zjišťovali telefonní číslo budky v obci a určovali jsme druhy náhradních dílů k motorkám. Velkou výhodu měli dvoučlenné posádky. Byli sice pomalejší, ale úkoly plnili rychleji. Taky nemuseli předvádět akrobatické prvky, když jsme za jízdy studovali itinerář a zároveň hledali orientační body.

A závěr ? Orientační závod – katastrofa, ale byla alespoň sranda. Jen dva účastníci našli ten správný pomník, ale vše ostatní měli špatně. Další na tom byli o něco lépe. Ale taky žádná sláva. Po 16 hodině začíná rychlostní závod. Máme tři kategorie Babety – Fichtly – Mustangy. Protože umřela vysílačka a taky zkolaboval počítač, rozdělila se délka závodu na 1 míli na dvě poloviny. Pojedeme po místní komunikaci půlku, otočka a zpět na start. Jen musíme dávat pozor. Po komunikaci se pohybují chodci, cyklisti, auta a bruslaři. Jó, je to holt rekreační zóna. Stroj bude stát na čáře. My k němu musíme doběhnout a uvést ho jakýmkoliv způsobem do pohybu. Pak už jen ujet co nejrychleji tu 1 míli. Pohled na zběsile šlapající babetisty je úžasný. Jeden dobrovolník nám drží stroje. Tak je nemusíme mít na stojanu.

Mám zařazenou jedničku. Vybíhám. Mačkám spojku. Přidávám plyn. Skáču na Mustanga. Vyráží hned. Ženu motorku co to jde. Otočka je dost rychlá a hned zpět. Mám čas 0,54. Jsem druhý. Zkouším ještě druhé kolo. Tentokrát mám stroj na stojanu. Technika je stejná. Vyrážím. Do otočky vjíždím moc rychle. Do cesty se připletli cyklisti. Dupnu na brzdu. Zároveň řadím. S pískající gumou ostře zatáčím. Vypadá to jako nácvik na plochodrážní pražskou Markétu. Získávám slovní pochvalu od přihlížejících. Málem jsem to ale nevybral a jen těsně jsem minul okraj příkopu. Orosilo se mi čelo. To by asi bolelo... Čas mám 0,52. Neuvěřitelné !!! Jsem první !!!

Po 17. hodině začalo předávání cen a vyhodnocení dnešního setkání. Den tím pomalu končí a po posledním focení strojů a všech zbylých účastníků se vracím zpět na základnu. Moji kluboví fandové Nick se Zdenkem jdou na vlak. Na základně jsem samozřejmě dřiv. Kam se v rychlosti na mě hrabou ČD. Než přijeli kolegové vlakem z Poděbrad, provedl jsem na Mustangovi základní prohlídku a ještě mě zbyl čas na práci na muzejní rosničce. Večer jsme samozřejmě provedli v restauraci U Karla závěrečné vyhodnocené dne.

11.5.2008

Je neděle. Opět vychází sluníčko, jen ta zima je nějaká větší. Všude je ticho, všichni ještě spí. Po městě je slyšet jen kokrhání kohoutů a řev mého stroje. Je 6.30 a já opouštím základnu na východ za sluníčkem do Jihlavy. Čeká mě asi 130 km domů. Díky tomu chladnu je správná vlhkost vzduchu a tak Mustang šlape jako hodinky. Batoh mám ještě těžší. Navíc si totiž vezu výhru - 4 piva a věnec. První zastávku plánuji až u Golčovy Jeníkova. To aby si stroj před kopci odpočinul. Na obzoru je Golčův Jeníkov a taky první trable. Mám stejné potíže, jako při páteční cestě. Motorka přestává táhnout. Nejvíce je to znát na 3 rychlosti. Jedu čím dál víc pomaleji. Snažím se motor šetřit, abych ho neuvařil. V kopci za obcí Olšinky mám rychlost šneka. Přesněji řečeno, jel jsem tak rychle, že mi stačila i jedna slečna, co šla podél krajnice. Ta ostuda. Raději jsem tedy přidal. Motor to na 1 rychlost vydržel, ale i tak jsem ho nechal za obcí Frýdnava vystydnout.

Provádím kontrolu motoru, ale opět jsem na nic nepřišel. Projíždí několik aut. Posádky si mě prohlížejí a dokonce nějaké děti mi mávají. Tak jsem jim odpověděl. Nevím co je zaujalo. Jestli ta motorka s tím batohem a věncem, anebo byli překvapeni co se to ještě pohybuje na našich silnicích. Možná to bylo jen slitování nad jedním bláznem co v ranním mrazíku jezdí na motorce. Motor vystydnul, já se trochu rozehřál (už mohu hýbat prsty na ruce) a tak mohu pokračovat dál. V kopci za obcí Habry pod větrnou elektrárnou opět stojím. Problémy stále trvají a už se nedá jet dál. Ladím a ladím ...

Začínám být nervózní a mám obavy jestli dojedu. Opět pokračuji. Po necelém kilometru opět stojím. Motorka jede a nejede. Je to nějaké začarované. Už si zoufám. Opět ladím. Motor šlape jako hodinky, ale jen do té doby než ho zatížím na 2. a 3. stupni. Jelikož jsem opět na nic nepřišel a protože mi stejně nic jiného nezbývá, pokračuji po silnici č.38 dál. Tajně se modlím, abych dojel alespoň do Havlíčkova Brodu. To už není daleko. Používám při jízdě novou taktiku. Z kopce a na rovině to na 3. stupeň rozběhnu a před stoupáním tam rychle nacpu 2. stupeň, aby mi vydržela rychlost a otáčky. Ty rychle klesají. Zbytek pak vykodrcám na 1 stupeň. Motor pěkně řve. Tak tímhle způsobem jsem se dostal až na kopec nad Havlíčkovým Brodem. Mám obrovskou radost. Teď už vím, že se do Havlíčkova Brodu určitě dostanu. Je to totiž pořád z kopce. Chvílemi se zdá, že motor dostal rozum. Uvažuji tedy o tom, že pojedu dál do Jihlavy. Projíždím Havlíčkovým Brodem a motor zatím šlape. Tím je rozhodnuto – směr Jihlava.

Všechny kopce jedu na 1 stupeň, proto si udělám před obcí Květnov fotozastávku. Louka plná pampelišek – nádhera. Vědomí, že jsem blízko cíle mě nutí pokračovat a tak jsem pauzu zkrátil, jen na to focení. Sunu se tedy dál, blíž k domovu. HURÁÁÁÁ !!! Nejhorší mám za sebou. Sjíždím kopec k obci Štoky a šinu si to po přivaděči k Jihlavě. Mám slzy v očích (asi drobný hmyz) a ohromnou radost. Mustang se nějak vzpamatoval, asi taky cítí, že už bude brzy konec. Plánuji, že bych udělal takovou malou jízdu po Jihlavě. Ten věnec přidělaný na batohu asi stejně budí pozornost. Už podle toho, jak se lidi v autech otáčejí. Možná se jen dívají na toho zoufalce...

No, nakonec jízdu ruším. Mám obavy, aby mi to někde ještě neumřelo. Sjíždím tedy k nemocnici a tady zjišťuji, že jsem udělal dobře. Opět se plížím na 1 stupeň. Nakonec jsem ale uspořádal i tu jízdu po městě. Využívám totiž toho, že od nemocnice do města je to po rovině. Udělám tedy takové malé kolečko. Blížím se k domovu a je nejvyšší čas. Mustang nechce jet už ani na 2 stupeň. Proto se u domu tvářím, že ta pomalá jízda je proto, že budu zastavovat. Je 10.45 a jsem doma. Zmrzlý, vyčerpaný, ale šťastný, že jsem to dokázal. Podle tachometru jsem ujel asi 320 km. Tak tohle byl pro mne opravdu silný adrenalinový zážitek. Už se těším na další ročník !!!

Menu:

Obsah | Kronika | Jízdy a akce | Fotoakce | Lokomotiva T334.0 | Fotogalerie T334.0 | Novinky | Mapa stránek